Každý začátek má svůj konec a každý konec má svůj nový začátek ....

Před rokem v tuto hodinu jsem ještě netušila kolik věcí se během pár hodin změní v mém/našem životě.

Žijete si svůj život a pak najednou bác ... přijde něco neočekávaného, něco co se nedalo přepokládat, co se sice může stát ale není to na vašem běžném pořádku.

To je asi hlavní důvod proč jsem uzavřela sekci Novinky a začínám psát tento BLOG jak se říká v dnešním moderním světě.

Beru to jako novou cestu možnost vykřičet do světa, co mám na srdci ... nebo jen sdílet své myšlenky, zkušenosti, úlety a nápady nebo cokoliv jiného co se v běžném životě Homo Sapience děje.

Tyto stránky jsem založila především ohledně chovatelské stanice a pořád to zůstává jejich doménou, ale asi jsem dospěla k názoru, že může být užitečné šířit i další věci, které možná někomu budou připadat fádní, jinému stupdiní a někdo je možná ocení, najde v nich co potřebuje, nebo jen uvidí sám sebe v podobné situaci. Pokud se pár takových lidí najde pak to dává smysl a i kdyby ne tak to zůstane alespoň matným stínem událostí tohoto světa z jednoho nicotného pohledu.

Minulý rok přesně na den jsem žila svůj poklidný život, měla jsem u se be na výcviku nejmladší členku naší chovatelské stanice Bari nebo-li Báru, dceru Freunky z vrhu B. Freunka s Riou byly na dovolené v domku se zahradou, milými lidmi a bazénem, tzv. na dočasku. Barča měla intenzivní výcvik aportů. Angie hlídala situaci doma. V podvečer, po dokončené práci jsme vyrazily za trochou více přírody a klidu, méně neukázněných psů a trochou socializace v jiném prostředí. Všechno bylo fajn až do návratu domů. Cesta autem, kterou člověk jel nespočetněkrát. A přesto pár neobvyklých věcí se stalo. Barču jsem z potoka nakládala do auta mokrou a tak jsem z postraní klece vyndala pelech a nechala tam pouze ručník, drobná chyba, která měla za následek xxx věcí. V zatáčce Barča dle zvuku sklouzla v kleci a začala kňučet, což mě vedlo k myšlence, že si mohla skřípnout běh do meziprostoru mezi mřížemi klece. Následující myšlenka tedy byla co nejdříve zastavit a přesvědčit se, že mladá je v pořádku vyndáním ven a přesvědčením se, že na všechny čtyři stoupá normálně. Jenže zastavit kde ... domů daleko, k nejbližšímu parkovišti daleko, na zastávce autobusu dle zákona zastavit a stát nemůžete (což nyní chápu, že to prochází milionu lidí, kteří to dnes a denně nedodržují, by bývala byla ta správná volba), ale blbec jako já dodržuje zákazy, tudíž optimálním řešením bylo blízké místo mimo vozovku na druhé straně silnice, neb v místě kde jsme se nacházely není velká krajnice a povolená je 70 (což opět mnoho lidí nedodržuje a jede mnohem rychleji), z důvodu toho aby ani mě, ani psa ani auto s druhým psem nesmetl nějaký "umělec". Rychlá kontrola zrcátek, jedno auto daleko za mnou, je tedy čas ho upozornit na úkon, který se chystám dělat. Blinker, jedu kontroluji ho a spomaluji, stále dostatečný odstup v místě kde chci zastavit na druhé straně mimo vozovku ... na kopci se objevuje auto v protisměru ale je daleko, tedy bez problémů stíhám na místě zastavit. Poslední kontrola zpět, začínám odbočovat ... a tady je ten bác, to ejhle, to co nepředpokládáte, protože celou dobu blinkrem a zpomalováním upozorňujete řidiče za sebou, co budete dělat. Ve chvíli kdy jsem začala stáčet volant doleva vidím ono auto u zadku mého Bédy v levém zpětném a je mi jasné, že srážce se nevyhnu. Jak rychle dokáží běžet myšlenky hlavou nevím, ale blesklo mi to co mi kluci vtloukali do hlavy, že lepší než být naražen z boku a být roztočen, ztratit orientaci, je srovnat volant a připravit se na čelní náraz .... protože kdybz do mne vozidlo za mnou narazilo z boku, více než pravděpodobně mě roztočí a hodí mě napříč silnice, duhý náraz by pak přišel od protijedoucího vozidla. Jediná myšlenka .. mám holky v autě, pokud takhle do mne narazí tak to asi nepřežijí a já také ne. Jelikož rychlost jsem neměla skoro žádnou, snažila jsem se volant srovnat do směru jízdy a zabrzdit a co nejpevněji držet volant, aby až přijde nevyhnutelný náraz z boku aby nás neroztočil. Náraz byl velký, plechy řinčely, já dobrzdila s výhledem na auto co mne předjíždělo, že se stihlo zařadit než přijelo z kopce to v protisměru. Toto auto bez jediného škrábnutí projelo kolem. Uff a pak to dorazilo... bolest která se těžko dá popsat, pravá ruka mi spadla zcela bezvládně z volantu, vřetení kost čouhla pod kůží v úhlu cca 45 stupňů mimo místo, kde se má nacházet, prsty zkroucené na druhou stranu modro fialové. Pud sebezáchovy byl ale silnější tudíž jsem řidiče, který do mne narazil evidovala, že zastavuje o hodný kus dál u krajnice a stojí, ale také že za mnou se objevila další auta, poslední myšlenka letí s levou rukou k výstražným světlům ... pak jen zavřít oči jestli přijde náraz ze zadu a Angie, kterou jsem se snažila ochránit to odnese. Nestalo se. Naopak ke mne dolehl hlas mladé dívky jestli jsem v pořádku. První myšlenka nepatří mně ale holkám, už neslyším Báru kňourat a Angie taky neslyším. Prosím tedy slečnu, nevím jak vypadá, bolest mě zaslepuje a ochromuje, jeslti může zkontrolvat mé psi, že v zadu mám 12letou fenu a ještě na boku mladou kvůli které jsem chtěla zastavit. Slečna otvírá kufr a ujišťujeme, že fena vypadá v pořádku, v šoku ale v pořádku a kontroluje druhou a oznamuje mi totéž. Vnímám, že onen pospíchající řidič couvá dolů. Nevím, jestli by se vůbec namáhal sjet dolů a podívat se jestli mi něco je, kdyby nebylo toho "strážného anděla", který se o mne a o holky začal starat. 

Nebudu popisovat co se dál dělo, chci poděkovat té slečně, která aktivně zastavila, neobjela mě a šla mi pomoci. Děkuji a moc si toho vážím, nikdy na Vás nezapomenu, seč v šoku, ve kterém jsem byla si nepamatuji Vaši tvář, ale Váš hlas bych bezpečně poznala.

Vám ostatním dám jednu dobrou radu, pokud to zvládnete ne jako já a bude Vám to ještě pak myslet, požádejte toho dobrého anděla, jestli na Váš telefon může vyfotit Vaše auto a dát Vám kontakt, na tohle já už nemyslela, jen jsem chtěla dostat do bezpečí holky a to je důvod proč se stále ještě rok po nehodě domáhám svých práv a spravedlnosti. Udělala jsem vše, abych zabránila velké nehodě, při které jsem mohla mít vícero zranění než jen rozdrcené zápěstí pravé ruky, mohla jsem přijít o holky kdybych nejednala jak jsem jednala, takže litovat toho nikdy nebudu, ale líto mi je, že PČR se bezmyšlenkovitě postaví na stranu mladíka a Vás jako ženu, která má havarijko určí viníkem bez prošetření viny. 
Toto je jen naťuknutí událostí, které se pak začaly odehrávat ... někdy se k nim vrátím, dnes už ale ne. Jsem pravák, díky lékaři ve Vinohradské nemocnici na traumačce a pak důsledné práci lékaře v Motole, mohu mou pravou rukou hýbat. Andělé strážní u mne stáli, neměla jsem poškozené nervy. Rehabilitace pak udělala své. Druhá operace a vyndání destičky a šroubů pomohla zvětšit úhel pohyblivosti. Sice už nidky nebudu mít hybnost mé dominantní ruky jako před tím, ale kdo neví, tak rozdíl na první pohled dnes už nepozná.