RS
30.09.2016 12:00
78.ročník Memoriálu Karla Podhajského
Mezinárodní všestranné zkoušky
(CACIT/Res.CACIT, CACT/Res.CACT)
30.9.-2.10.2016 OMS Nymburk
Přiznávám se dobrovolně, že po letošních nominacích jsem o účast na MRK vůbec nestála. Věděla jsem ale, že se k tomu budu muset postavit čelem, právě kvůli Freunce, jejím chovatelům, všem co nám pomáhali a fandili nám, za všechny, co vypadli na NS a neměli. Možná je to hloupé, ale já chodím na zkoušky s holkama pro radost, a pokud ta radost chybí, pak na nich raději nebýt. Stálo mne to hodně přemýšlení, až jsem se srovnala s tím, co jsem za ty tři dny na NS MRK zažila. Uzavřela jsem to a pustila se do práce za ně za všechny.
Čekala nás cesta dna Jižní Moravu až k branám Valticko - Lednického arealu. Střelec/chovatel s pytlem smíchu a neb Víťa s Davidem dorazili večer, přesněji v noci. Po menších technických problémech jsme se ubytovaly, zapsaly a následně i na večerním nástupu rozlosovaly. 20 to nejlepší na závěr a neb les v sobotu , pole a voda v neděli ve společnosti Milana Kazdy s Pepanem a Milana Blatského s Nelou a jejich doprovody. Páteční večer hýřil vtipy a moravskými písněmi, příjemné odreagování a připomenutí si, že si ten víkend užijeme v příjemné společnosti a nenecháme si ho ničím zkazit.
Předzvěst vedra byla na celý víkend a tak bylo jedno kde se začínalo. Slavnostní nástup s českou hymnou u Dianina oblouku byl odlišný od těch ostatních. Po ceremoniích jsme se odebrali k ohrádce. Poslední ... zprvu to vypadalo vše ok ... start do ohrádky, uchopení lišky ... pak jí ale položila, znovu začala ověřovat, vzala za pinzetu, přeskočila příkop, znovu položila, znovu ověřila, znovu vzala do pinzety, poponesla a ještě jednou. Donesla jí. Věděla jsem, že jí donese, nedala jsem další povel, protože v její náladě/hormonálním rozpoložení (Angie dohárala 3 dni před Knollem, čekala jsem, že rozhárá i Freunu) jsem nechtěla pokoušet její maďaří povahu. Vyhlášená známka 1 nás poslala do III.ceny. Na takovémto memoriálu už žádné přimhouření očí nečekejte, obvzláště žena a s jiným plemenem než NKO či ČF. Důležité bylo, že žijeme a jdeme dál. Její nálada si s mými nervy pohrála ještě na vlečkách, které byly v těžkém terénu se spoustou ostružin a kopřiv. Pak až na nahánění už to bylo v pohodě. Prostor nahánění byl zvolen v místech hned vedle dohledávek lišky, což tu moji zmátlo, hlavně v podstatě žádný hustý porost na nahánění, tak tam bloumala jak zbloudilá včela. Vynahradila si to na slídění, kde předvedla perfektní náruživou práci a konečně se jí trochu zvedla nálada.
Před barvami vznikl trochu zmatek, která skupina vlastně má jít, byli jsme odsouzeni čekat až jako poslední. Vedro. Přemýšlela jsem jestli jít oznam nebo ne. O pořadí nám nešlo. Myšlenka byla jasná - pan Hendl vždycky říká "... bych se musel stydět, kdybych nepředvedl, co jsme se učili." A tak bylo jasno ... za pana Hendla.
Pan rozhodčí byl nadšen ze šoulačky a když slyšel jakým způsobem děláme oznam, vyřknul přání štěstí a zvědavosti, neb takový oznam ještě neposuzoval. Ňůně se nasadilo na barvu a šlo bez sebemenšího zaváhání. Jednou to stočila doprava, ale hned vzápětí se opravila a znovu nasadila na barvu. Vypustila jsem ji z lože do houštin přes které nebylo vidět kam odbíhá. Vrátila se jako vždycky nadšená a celá nadržená mne k srnci dovést. Cestou mi ukazovala různé otěry od prasat, kaliště a tak ... pochopila jsem jedno, tahle fena skutečně ví, co se po ní chce, byla jsem dojatá, byla to její zatím nejlepší barva. A co víc, neviděla jsem to sama. Pan rozhodčí neměl slov a i vrchní rozhodčí byl nadšen její prací a připomínal, že nemají při svém rozhodování opomínat barvy ze soboty. Byl to bonus, byl to nezapomenutelný zážitek, který si navždycky ponesu ve svém srdci. Tahle barva se jen tak nezapomene.